[Ako sa žilo židom za druhej svetovej
vojny]
,,A rabín Dajem z Lodže začal
hladit Kateřinu Horovitzovou po vlasech, jako už jednou, a po
tvářích. Říkal jí stále:
„Ty má maličká, ty má něžná, ty
má statečná. Pochváleno budiž tvoje jméno dříve než jméno
boží. Ty má kurážná, ty má bojující. Stokrát budiž pochváleno
tvoje jméno.“
A pak se díval, jak hořelo její tělo,
zbaveno předtím vlasů, a říkal vše znova ve svém zpěvu,
kterému pan Bedřich Brenske ani jeho adjutant a ostatní
nerozuměli.
„Stokrát kurážná, stokrát dobrá, tisíckrát
spravedlivá, tisíckrát krásná.““
Těmito slovy končí
nádherný, ale velmi smutný román Arnošta Lustiga- Modlitba pro
Kateřinu Horovitzovou- autora židovského původu, který hrůzy
2.světové války zažil na vlastní kůži. Od roku 1942 prošel
koncentračními tábory v Terezíně, Osvětimi a Buchenwaldu, v
roce 1945 unikl z transportu smrti….. Kniha vypráví příběh
mladé židovské dívky, kterou její krása zachrání před plynovou
komorou. Má šanci se dostat za hranice nacistického Německa,
do bezpečí. Bohužel však bez své milované rodiny, ze níž
stále, ale zbytečně prosí Hitlerovy vojáky. Na cestě je však
svědkem ponižování a bezcitnému vraždění Židů, vidí, že není
považována za člověka, jen za zboží sloužící ke zpestření
času. Proto se vzbouří a zastřelí několik vojáků, kteří mučí
její přátele. Za trest je postavena ke zdi….
Když jsem
tuto knihu dočetla, musím říct, že v té chvíli jsem si
uvědomila spoustu důležitých věcí. Přemýšlení o židovském
útlaku mě vedlo také k napsáni tohoto referátu….
Nacisté
užili téměř všechny protižidovské stereotypy minulosti v
systému racionální antisemitistické propagandy, jejímž
nástrojem se v masovém měřítku stal tisk (především Der
Stürmer), školství,věda i umění. Na území protektorátu začaly
stejně jako v říši platit Norimberské zákony.( Jen pro časové
srovnání, bylo to kolem roku 1935, kdy se zavedl „Zákon o
ochraně německé krve a německé cti, který byl součástí těchto
rasistických zákonů. Od té doby se jimi Německo velmi důsledně
řídilo. Vrcholem tehdy byla v roku 1938 tzv. Křišťálová noc.
Rozpoutala se obrovská vlna násilí proti Židům a bylo vypáleno
mnoho židovských obchodů i synagog.) Každý plnoletý příslušník
protektorátu si musel opatřit výpis z matrik. kterými
dokládal, že tři generace jeho předků nebyly židovského
původu. Pokud toto osvědčení neměl, přestal být člověkem.
Od června 1939 museli všichni Židé nosit na veřejnosti
Davidovu hvězdu, a to na viditelném místě, jinak byli krutě
trestáni. Mezi další předpisy patřil zákaz vycházení z domu po
osmé hodině večerní, zákaz najímání bytů( bydlet směli jen v
podnájmech). Zapovězeny jim byly vinice a restaurace,
biografy, divadla, koncerty i většina „normálních obchodů. V
tramvajích byl Židům vyhrazen jen poslední vagón. Nesměli
opustit hranice města, ve kterém byli přihlášeni k pobytu.
Nesměli být členy žádných spolků. Návštěva škol byla
vyloučena. Sňatky mezi Židy a ostatními občany nepřicházely v
úvahu. Židovský majetek byl zabavován a arizován. To byl však
jen začátek.
První transport do Terezína, kde byl zřízen
jakýsi přestupný koncentrační tábor pro Židy z protektorátu,
odjel z Prahy 24. 11. 1941.Jeho účastníci byli soustředěni v
dřevěných boudách, kde je ostříhali, zkontrolovali podle
seznamů a zbavili posledních zbytků jejich věcí, které si s
sebou do transportu přinesli. Pobyt v Terezíně většinou
netrval příliš dlouho, přijížděli nové a nové transporty a
odváželi Židy dál, do Osvětimi. Tady na ,,proslulé vykládací
rampě, rozdělovali přivážené vězně na ty, kteří šli rovnou na
smrt a na ty, kteří mohli ještě pracovat a prodloužit si tak
život o pár dnů, týdnů či měsíců…
Jedna z mála možností,
jak uniknout válečnému peklu byla emigrace. Vzpomeňme, kolik
našich slavných spisovatelů a umělců, Židů, se tak zachránilo.
Jenže útěk ven byl nebezpečný a nákladný. Z přibližně 118 00
židů žijících na území Čech a Moravy před rokem 1939 se asi 26
000 podařilo uniknout do zahraničí. 87 000 jich zahynulo. Z
koncentračních táborů se jich vrátilo pouhých šest tisíc,
ještě k tomu necelých, a nepřežilo jich zhruba 6 milionů.
Člověk by řekl, že takové viditelné násilí nelze popřít.
Přesto roku 1948 publikoval francouzský fašista M. Bard‘eche
knihu „Norimberk neboli Zaslíbená země, v níž psal o údajném
falšování historie během procesu s nacistickými válečnými
zločinci v Norimberku ( listopad 1945- říjen 1946). Podle
Bard‘echeho válku zavinili sami Židé, a proto není důvod s
nimi soucítit. Válečných zločinů se prý nedopouštěli nacisté,
kteří vedli obrannou válku, ale spojenecká vojska. Fotografie
obětí z koncentračních táborů byly označeny za nevěrohodné. K
masovému vyhlazování Židů prý nedošlo. Rovněž plynové komory
údajně neexistovaly, plyn totiž sloužil k dezinfekci a
jednotlivá úmrtí způsobil válečný nedostatek potravy a
epidemie. Tato kniha se stala modelem pro další tituly, které
označovaly nacistickou genocidu za výmysl, zlehčovaly její
rozsah, případně zastírali vinu nacismu na protižidovských
zvěrstvech. Uvedené tendence dostaly v historii název
,,osvětimská lež. Dnes je popírání genocidy Židů, stejně jako
šíření antisemitických názorů, v mnoha zemích trestné.
Ptám se sama sebe proč. Jakým právem se mohli nacisté
takhle chovat?! Copak je ,,rozdíl“ ve vzhledu, čímž se myslí
pouhá barva vlasů či tvar nosu, pádný důvod k zabíjení? Kolik
lidských životů bylo nesmyslně zničeno, drasticky a bolestivě
změněno ztrátou svých blízkých! Běhá mi mráz po zádech při
pouhém pomyšlení na to, jakou moc má závist. Sobectví a
nepřejícnost. Strach a předsudky. Jsou to snad mocnější zbraně
než samopaly a co víc, skrývají se v každém z nás. Horoucně si
přeju aby už nikdy, nikdy nevyrazily na povrch v takové míře
jako tenkrát…..
Přece to byli a jsou stejní lidé jako já,
jako my. Nemohlo být nic horšího, než co postihlo židovské
občany za druhé světové války. Přesto se jim podařilo něco
úžasného. Přímo před očima nacistů, kteří jejich národ
odsoudili ke zkáze, dokázali, že zničit jeden život je možná
snadné, ale zničit Židy jako takové je nemožné. Statečnost, s
jakou odolávali a hluboká víra, která jim byla oporou v těch
nejtěžších chvílích je jedna z nejobdivuhodnějších věcí, se
kterou jsem se ve svém životě, ač nepřímo,
setkala.zdroj:referaty.sk
